Jsou děti na školním internetu v bezpečí?

Již od dob vzniku internetu běží diskuze, do jaké míry školáky na něj pouštět, zda jim jej zpřístupňovat po částech nebo je jen poučit a nechat je v něm plavat. Jak řeší internetovou bezpečnost české školství?
Dnešní náctiletí žijí on-line. Domlouvají se spolu pomocí SMS, e-mailu
či sociálních sítí a předpokládají, že protějšek je také stále na příjmu.
Jejich potřeba komunikovat je tak velká, že často nedokážou vydržet ani
na konec hodiny či vyučování. Zatímco si dříve pod lavicí posílali papírky
se vzkazy, nyní si pošlou SMS nebo zprávy na Facebook.

COMPUTERWORLD: článek ve formátu PDF

Dokážeme děti vychovávat?

Děti školou povinné se chování na internetu teprve učí, proto má na základních školách zcela zásadní význam včasná a vhodným způsobem podaná prevence. Dnes již například běží program Ministerstva vnitra ČR o bezpečnosti na internetu, zástupci policie přednášejí o problematice komunikačních technologií dětem i studentům. Profesionálně vedený program má Národní centrum bezpečnějšího internetu (NCBI), které se zaměřuje nejen na menší děti a jejich rodiče, ale i žáky základních a studenty středních škol. Studenti mají sklon dělat si legraci z čehokoli a z kohokoli. Odhaduje se, že až 95 procent kyber šikany začalo jako vtip, který jen špatně skončil. Doma za dospívající zodpovídají rodiče, ale co ve škole? Jak to vlastně funguje na českých školách?

Rodič spoléhá na učitele a obráceně

Nevěřím pedagogovi, který prohlásí, že na počítačové učebně si děti ohlídá. Kontrola internetu ve škole je zcela na místě. Například třináctiletá slečna se rozhádala s celou třídou na Facebooku tak, že ji rodiče museli přeložit do jiné školy. Je možné namítnout, že to mohla udělat i z domova, ale v tomto případě se tak stalo ve škole. Jaké podmínky nastaví rodiče doma dětem, je věcí každého z nich, jiná situace je však na půdě školy, která je za studenty zodpovědná. Před časem, když se za významné státní podpory hromadně zaváděl internet do škol, se na zřejmá rizika a hrozby nového svobodného média nějak zapomnělo. Také Česká školní inspekce se kontrolou zabezpečení škol v oblasti ICT technologií zabývá jen okrajově. Záleží tedy na aktivitě a odpovědnosti ředitele školy.

A co školní internet?

Znám školu, kde ředitel šedesát let internet nepotřeboval, a tak ho do školy na stará kolena zavádět nebude. Setkala jsem se i s naivním tvrzením ředitele, že jeho studenti by na síti nikdy nic špatného neprovedli. Je tu však i velká skupina škol, které přesouvají zodpovědnost za zabezpečení sítě na externího správce – přístup na nevhodné stránky je přece jeho problém. Když se však něco stane, správce sítě řekne, že jde o záležitost školy a školního řádu. Nakonec se to nějak vyřeší, obvykle jako přestupek proti školnímu řádu, před veřejností ututlá a vše běží dál.

Mnoho škol si bezpečnost internetu zajišťuje po svém. Správci sítí sami spravují vlastní black list stránek. Tráví čas nad databází zadáváním adres, kam by se už příště žáci či studenti neměli dostat. Internet je však živé médium, neustále se vyvíjí, stránky přibývají nebo se mění jejich obsah, a tak je tato činnost pro jednoho člověka boj s větrnými mlýny. Jakou účinnost má takto řešená ochrana, si jistě každý dokáže představit, a není proto překvapující, že po poměrně krátké době se na aktualizaci black listu rezignuje.

Mnohým školám se v posledních letech podařilo získat z dotačních programů nemalé částky, které investovaly do svého počítačového vybavení. Je však třeba si uvědomit, že čím je škola více nasycena technikou všeho druhu, tím větší nároky vznikají na zabezpečení její sítě. Je překvapivé, jak málo škol sáhne po profesionálním bezpečnostním řešení. Na samotné vybavení však byly schopny sehnat nemalé peníze. Právě kvalitní zabezpečení sítě je ale to, co jejímu správci může uvolnit ruce.

Moderní prostředky

Mezi pokročilá bezpečnostní řešení, která efektivním a elegantním způsobem řídí přístupy na internet, bezesporu patří webové filtry. Jde zpravidla o katalog – databázi známých webových stránek rozdělených do tematických kategorií, například zpravodajství, sociální sítě, počítačové hry, alkohol, hazard, porno, pirátské weby atd. Správce webového filtru dokáže jednoduše nastavit pravidla pro přístup. Může povolit či zakázat rovnou celé kategorie a zároveň udělovat výjimky pro jednotlivé servery. Nelze také nastavit jedno stejné pravidlo přístupu na internet pro všechny typy uživatelů. Rozlišení ve filtru, kdo se na internet přihlašuje a kam chce jít, je na školách nezbytné. Učitel má mít možnost například ukázat výukové video umístěné na YouTube.

České školy řeší svou počítačovou bezpečnost často individuálně. Většina z nich již dnes má připravenou výuku či nějaký preventivní program. Rozdíly v úrovni zabezpečení však jsou po technické stránce velké, téměř od nuly až po maximum dnešních technologických možností. Přestože jsou na trhu kvalitní webové filtry, některé dokonce specializované pro školní prostředí, snaží se většina škol nadále řešit bezpečnost vlastními silami. To přináší při vysoké pracnosti jen nevelký efekt a v konečném důsledku řeší problém nevyhovujícím a nedostatečným způsobem. Navíc to komplikuje práci správcům sítě.


Valerie Helánová, autorka je konzultantkou ve společnosti TNS.